Hlavní výhody:
- Vždy nejnižší cena
- Dostupné ve všech zařízeních
- Pohodlné čtení
O jazykovědě a populismu
V antickém Římě existovali tzv. populárové, kteří se snažili o prosazování požadavků „lidových mas“. Tím samozřejmě získávali širokou popularitu a s ní i politickou moc. K populárům patřily osobnosti velmi různorodé, od bratří Gracchů až po Julia Caesara. Dnešní populisté mají s populáry kromě podobného pojmenování společný zejména cit pro vystižení požadavků a emocí širokých vrstev voličů a z něho vycházející styl politiky zaměřený na získání jejich hlasů. Oponenti populistů pak poukazují na nesplnitelnost cílů takové politiky a označují ji za „populistickou“ či za „politiku prázdných slibů“. Ve veřejném diskursu bývají mezi populisty řazeni navzájem zcela odlišní politici či uskupení: na americkém kontinentu Donald Trump i Hugo Chávez, třeba v Itálii jak pravicová Liga, tak levicové Hnutí pěti hvězd – tak to na nás alespoň chrlí sdělovací prostředky. Když ponechám stranou Cháveze (o mrtvých jen dobře, i když občas by si to zasloužilo výjimku) a Marine Le Penovou (řekněme, že je to dáma), tak při jednoduché statistice textů zpráv, jež se dostávají k našim očím a uším, se na předních místech mezi světovými a evropskými populisty ocitnou Donald Trump, Viktor Orbán, a budeme-li počítat jen poslední dny, Matteo Salvini, italský ministr vnitra. To není překvapivé: tihle pánové zcela nepochybně skutečně dokáží velmi dobře postřehnout, jaké obavy v širokých vrstvách obyvatelstva rezonují – a ve svých programech slibují nápravu. Jenže – je opravdu možné je „házet do jednoho pytle“? A zejména – jak je to u nich s tím neplněním populistických slibů?
