Opuštěný Měsíc

KRESBA LELA GEISLEROVÁ

Inkoustově tmavou nocí projel děsivý oranžový záblesk. Zem i moře se začaly třást. Stovky tisíc lidských hrdel vydaly užaslý sten. Bylo 7. prosince 1972 a za hromového rachotu se z floridského mysu Canaveral právě odlepila stometrová bílá stéla Apolla 17, aby na lunární povrch dopravila –na nějaký ten rok poslední –dvojici pozemšťanů. Ve čtvrtek bude těch let ovšem už pětačtyřicet. A stále se tak daleko nikdo další ještě ani nechystá. Měl by ale vůbec?

Uplynulo už příliš mnoho let, a stále zůstávám posledním mužem, který se procházel po Měsíci,“ posteskl si před dlouhými sedmnácti roky ve svých pamětech Eugene Cernan. Když letos v lednu umíral, exkluzivní přídomek mu k jeho lítosti stále patřil. Byl přitom bytostně přesvědčen, že otisknout další stopy v lunárním prachu je pro lidi a jejich budoucnost naprosto nezbytné: „Stát na měsíčním povrchu a vzhlížet k Zemi vyvolá v člověku tak hluboce osobní úžas, že i ti nejtvrdší z nejtvrdších při tom pohledu plakali.“